"Být lektorem" z pohledu introverta

Pojďme si nalít čistého vína. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem typ člověka, který potřebuje být středem pozornosti, být vidět nebo se hlásit o slovo, aby pronesl sálodlouhé monology. 

Popravdě nejradši mám svůj klid, známé prostředí, kolem sebe rodinu a přátele a hlavně pocit, že se na mě nikdo nedívá, nezkoumá mě, neřeší mě. Období covidu mne nijak nepoznamenalo, co se týče návštěv restaurací, klubů, společenských radovánek, protože já sama sebe v tomto považuji skoro za "důchodce" - padne 20hod, já jsem vykoupaná, najedená a zachumlaná do deky a rozhodně se mi nikam ven nechce! Když už se jó odhodlám a domluvím, že někam jdu, v hlavě se těším na další večer, kdy budu mít svůj rituál a v 22hod. budu ležet v posteli se seriálem nebo knížkou. Někdo to možná nechápe, ale mě je v tom dobře. Nemám pocit, že bych o něco přicházela. Dřív jsem nad tím hodně přemýšlela a porovnávala se se svými vrstevníky, kteří byli den co den někde. Nutila jsem se k tomu, abych si jakože "užila" mládí a možná si i trochu nadávala, že nejsem taková, že bych se v tomto životním stylu vyžívala. Teď už jsem si ale dovolila být taková, jaká jsem a dělám vše tak, abych se v tom cítila komfortně. (Toto povídání jsem dost zkrátila, abych vás neunudila. Přece jen se chceme dostat k tématu, které je v názvu, že.)

Co takovou introvertní osobu jako jsem já vlastně vedlo k tomu, že se stane lektorkou? Docházelo mi vůbec v té době, že budu stát sama před několika cizími lidmi (někdy i desítkami lidí), kteří na mě koukají, čekají co bude a poslouchají mě? A že budu muset mluvit? Podle mě jsem to nedomyslela. Vždyť já nesnášela ve škole dělat prezentace a přednášet je před třídou! Zkoušení před tabulí pro mě byl příšerný stres a to ani nemluvím o ústních zkouškách při maturitě nebo na vejšce, hotový peklo. Když jsem s kurzy na lektora pilates začínala, střet s realitou přišel docela brzy. Kolem mě bylo plno skvělých lidí se zkušenostmi s vedením lekcí, s prací s klienty, samí ostřílení lektoři. Musím přiznat, že jsem na kurzy chodila vždy se strachem, co se bude dít. A když přišly dny, kdy jsme měli vést svoje lekce přede všemi, bylo mi fakt špatně. Dodnes jsem nesvá z toho, když na kurzu musím vést jiné lektory. Vím, že se všichni učíme, posouváme se společně vpřed, vychytáváme chyby a kritika je vlastně dobrá a přínosná, ale pro mě je tento krok vždy neskutečným překročením komfortní hranice. Hodně pak o sobě pochybuju a kritizuji se ještě více. Je to náročné, je to proces, stále na sobě v tomto ohledu pracuji... 

Moje první lekce s klienty si pamatuji. Potřebovala jsem praxi, proto jsem se domluvila na jedné škole, že pro paní učitelky budu 1x týdně k dispozici a hodinku si zacvičíme. Každou cestu tam jsem měla příšerný stres a těšila se, až pojedu zpět. Zní to děsivě, že? Dělám něco, co mě moc baví, chci předávat lidem povědomí o správném pohybu, ale bojím se jim to přednášet? Dává to vůbec smysl? Musela jsem si zvyknout, získat aspoň nějakou míru sebevědomí a začít si věřit, že lekce vedu dobře, že se lidem cvičení se mnou líbí. Stále je to náročná cesta, protože neustále v sobě mám pocit, že se potřebuji víc a víc vzdělat, abych lidem mohla dát přesně to, co očekávají. Platí si za to, dají ty peníze, aby se hýbali a třeba se i něco o svém těle dozvěděli. Snaží se zlepšit pohybové návyky a zmírnit bolesti. Jdou za mnou, abych jim pomohla. Neuvěřitelné. Jak říkám, stále je to proces a stále na sobě pracuji, ale zjišťuji, že si teď už před ty lidi dokážu stoupnout a celou hodinu povídat, aniž by se mi klepal hlas. Nevadí mi, když se na mě dívají a čekají, co bude, jak lekce začne, co mají dělat. Mluvím totiž o něčem, co má smysl. A já ho tam vidím a ráda bych, aby i ostatní viděli, že pilates je boží. Předávám tedy něco, čemu věřím, proto mi nevadí vyjít ze své introvertní bubliny a mluvit o tom. Připadá mi to jako úžasný pokrok a vlastně jsem na sebe moc pyšná. Ta cesta trvá možná delší dobu než u jiných, přece jen začínala jsem učit pilates ve 20ti letech a až teď po sedmi letech jsem schopná bez trémy předstoupit před lidi a vést je a věřit slovům, která říkám. Je něco jiného když na lekci jste a lektora posloucháte a cvičíte si sami pro sebe, než když stojíte vepředu jako ten, který má vysvětlovat a snažit se lidem vysvětlit, jak správně pohyb udělat. 

Někdy jsem až překvapená, jak ukecaná u pilates dokážu být. Ale cítím se v tom jako ve svém živlu, vím, že to je ta pravá věc, kterou chci dělat, takové poslání. Hrozně moc chci lidem říct, jak pohyb správně vést a jaké všemožné benefity toto cvičení má. Je pro mě úžasné cvičit stále více lidí, sledovat různá těla a snažit se jim pomoct od bolestí zad, od dysbalancí v těle nebo posílit, protáhnout či uvolnit svalstvo a fascie. Mám ráda i to, jak musím neustále o všem přemýšlet. Cvičí mi to mozek a dostávám se dál a dál do hlubin tajemství lidského těla. Miluju kurzy a vše, co se na nich vždy dozvím! Nalije mi to novou energii do žil a strašně se těším, až to předám svým klientům :) 

Ale abych tento článek nějak ukončila a moc se nerozjela ve chvále pilates, přestože to je prostě nejlepší cvičení EVER :D... Ještě jednou jen zopakuji, že stále je to pro mě určité vystoupení z komfortní zóny, i když už začínám mít pocit, že se v tom cítím komfortně také. Stále je to cesta ke zdokonalení, ale jsem strašně ráda, že jsem se vydala na tuto cestu a mohu lidem předávat povědomí o tom, že cvičit lze správně a i tak je to zábavné. Takže moje zjištění je vlastně následující - Když člověk introvert najde co ho baví a naplňuje a má touhu to předávat dál, dokáže překonat svoje vnitřní zábrany a mluvit k více lidem, dokázat ty lidi nadchnout, zaujmout a vlastně stát se i středem pozornosti. Aniž by se cítil špatně nebo trapně. Stojí to možná nějaké úsilí, hlavně ze začátku, ale ono ta tréma nakonec opadne a ukáže se nitro toho člověka a ten zápal, který pro tu danou věc má...:) 

Děkuji za přečtení a hezký den :)

Vaše Miri